Lisabon
mysak - trips | Publikováno: 00:00 | 1. 12. 2011
.... když jsme během loňské dovolené zavítali na den do Lisabonu za jediným účelem vidět Portugalskou koridu, která se dle všech průvodců koná od května do září každý čtvrtek odjížděli jsme zklamaní. Během léta se údajně koná v pátek. Proto jsme si tentokrát koncem června vzali dva dny volna a ve čtvrtek ráno mířili s British Airways na prodloužený víkend do Lisabonu.
Již několik týdnů předem jsme se snažli zarezervovat lístky na webu, ale marně. Dle všech stránek, na které jsme koukali se právě ten čtvrtek pro změnu žádná korida konat neměla. Už jsem začínal uvažovat, že pojedeme několik set kilometrů do Algerciras , abychom tentokrát koridu shlédli. Nicméně po příletu nám ve všech turistických informacích tvrdili , že se korida určitě koná a že si máme na Campo Pequeno zajet. Naše první kroky tedy vedli na Campo Pequeno. K našemu zklamáníjsme zjistili, že skutečně nejbližší korida se koná až 3.července za týden.
Vyrazili jsme tedy do starého města, které je i když pěkné relativně nové, protože v roce 1755 jej srovnalo se zemí zemětřesení a následné tsunami a požár. Nějak jsem se začínal smiřovat s tím, že letos tedy koridu zas neuvidím, ale pro jistotu jsme se ještě zastavili na informacích v centru s dotazem, kde se v Portugalsku případně o víkendu koná korida.
Slečna (komunikace probíhala v řeči podobné pantomimě)byl a informovaná a k mému velkému potěšení zjistila, že v nedalekém Montiju se koná svátek svatého Pedra (něco jako v Čechách výroční hody) jehož součástí jsou býčí zápasy. Navíc do Montija je lodní spojení přímo z Lisabonu. Sice jsme nevěděli jak a kde koupit lístky, ale alespoň nějaká jiskřička naděje, že uvidíme koridu tu najednou byla.
V pátek odpoledne jsme tedy vyrazili lodí do Montija. Z přístavu dalších 20 minut místním autobusem do centra. Opět informace se různě rozcházeli a paní v místní kavárně nám zarytě tvrdila, že lístky na koridu koupit nelze, že jsou už dávno vyprodané. Míra se tedy vydal na průzkum jedním směrem, posléze druhým směrem a když se po několika mých kávách vrátil a vítězoslavně dva lupeny po 15 Eur držel v ruce bylo vidět, že nakonec svatostánek býčích zapasů našel. Začátek byl až v deset večer, takže jsme měli před sebou další dvě hodiny čekání. Samozřejmě, že všechny restaurace byli zavřené, protože všichni se chystali na slavnost. Prošli jsme tedy ulicí vysypanou pískem a se zábradlím po obou stranách, kterou se za pár hodin budou řítit býci a na jejím konci se nám podařilo narazit na stánky s občerstvením. Kromě točeného San Miguela za euro tam měli i něco zajímavě vypadajícího na grilu – bifinos - prasečí kůže v housce s hořčicí. Chvíli před desátou jsme se dostali na místo zápasů, což je prakticky moderní verze kolosea. Postupovali jsme bočními chodbami, kde si člověk mohl prohlédnout užásné lusitánské koně na nichž naši cavaleiros budou za chvíli bojovat s býky. Portugalská korida – tourada - se liší od španělské především tím, že býky v aréně nezabíjejí. Průběh každého kola je podobný. Nejprve toreadoři (peoes de brega) zabaví zmateného býka a potom na scénu nastupuje jezdec cavailero, který má za úkol uštědřit býkovi do zátylku několik ran. Nakonec přichází osm dobrovolníků forcados, kteří se snaží překonat a zkrotit býka holýma rukama (pega), tím že na něj naskáčou a poslední z nich jej chytne za ocas. Posléze je býk odveden z ringu za pomocí skupiny volů, ke kterým se jako stádové zvíře připojí. Zážitek to byl zajímavý, obzvlášť když proti býkovi stáli toreadoři nebo forcados, protože souboj člověka a půl tunového býka je přece jen o trošku napínavější než když se v aréně projíždí cavailero na koni. Kůň svojí rychlostí o obratností má oproti chudáku býkovi přeci jen znatelnou převahu. Býci mají zaříznuté a zapilované rohy zabalené v kůži. I přes to jsme hned v prvním kole viděli karambol, při kterém býk jednoho z forcados téměř ušlapal. Zkrátka korida je nebezpečný podnik.
Po mnoha kolech opakujícího se západů mezi třema cavaileros a různými býky jsme se nakonec asi v půl jedné dočkali konce. Nicméně to byla pouze část našeho dobrodružství. Ta napínavější byla jak se v jednu ráno dostaneme z vesnice Montijo zpět do Lisabonu. Lodě končí v deset večer a nějaké nejasné informace hovořili něco jako o autobusu. Taxíka jsme za celý večer neviděli ani jednoho. Nejhorší verze byla, že přinejhorším nějak dožijeme rána a pojedeme ranní lodí. Nakonec se nás usmálo štěstí a kousek od autobusového nádraží jsme narazili na taxíka, který nás za necelých 50 euro odvezl zpátky do hotelu na Marquiz de Pombal. Účel výletu splněn a zbývající dva dny jsme se věnovali návštěve historických pamětihodností Lisabonu, chutnámím místních specialit, projížďkám historickými tramvajemi, návštěve katedrály Sé. V neděli jsme rovněž zašli do místní galerie portugalského výtvarného umění, kde jsme navíc našli odkaz na World Press Foto. Ten se konal v Museu De Electrica v Belému v úžasně zrekonstuované elektrárně ze začátku dvacáteho století.
