nepal 2010
mysak - gemball | Publikováno: 00:00 | 1. 12. 2011
Píše se květen 2010 a se skupinou kamarádů se vydáváme potřetí do Nepálu. Po předchozích expedicích do oblasti Anapuren a Everestu je tentokrát našim cílem poznat jedno z nejodlehlejších míst planety Tibetské království Lo Mustang.
Myšlenka se zrodila před pěti lety, když jsme se při okruhu kolem Anapuren (z něhož se díky počasí vyklubal pouze půl okruh), doslechli o vzdálené oblasti Mustangu. Jedná se o nejvýše položené království na světě o rozloze 1200 km2 s průměrnou nadmořskou výškou přes 4000mnm a populací asi 10.000 lidí. Geograficky je součástí Nepálu, i když když se podíváte blíže na mapu vyčnívá jako ostruha do území čínského Tibetu. Často se o něm hovoří jako o tibetském království mimo Tibet. Podle historických pramenů je první zmínka o království Mustang v zápiscích kapucínského mnicha z roku 1752, který zmiňuje, že slyšel o království, které je nezávislé na Lhase a tvoří součást Tibetu. Trvalo téměř dvě stě let než se do oblasti dostal první cizinec, jímž byl švýcarské geolog Toni Hagen. Ten o něm píše, že je tak daleko od čehokoli, že je skutečně nezávislé. Přístup k němu vede korytem řeky Kali Gandaku a nachází se asi deset dní chůze z Pokhary druhého největšího města v Nepálu. Po dlouhou dobu především s ohledem na válku v Tibetu do něj nepálská vláda omezovala vstup. Kromě problémů s příhraniční Čínou v oblasti po dlouhá léta operovali Khampové, což byli od dob Marka Pola obávané loupeživé hordy, které od nepaměti napadali himálajské karavany. Po čínské invazi do Tibetu v roce 1954, který vyústil v březnu 1959 útěkem Dalajlámy do exilu byl Mustang ležící mimo tibetské území jedním z hlavních center odboje vedený Khampy a v rané fázi podporovaný Čankajškovým režimem z Tchajwanu. Ještě před pěti lety nebylo možné se do oblasti vydat bez styčného důstojníka jmenovaného nepálskou vládou, kompletního zázemí v podobě stanů, zásob a kuchaře. V posledních letech rozvoje turismu a ekonomiky se však i tato oblast stává více otevřená, údolím vede elektrický proud, buduje se tu silnice a hlavní město Lo Matang je propojenou „silnicí“ s Lhasou. Naštěstí jsou v Lo Matangu s výjimkou několika traktorů pouze dva jeepy, takže provoz v oblasti je stále tradičně zajišťován karavanami mul či oslů nebo koňmo. Jen pro pořádek do oblasti je stále třeba speciální permit od nepálské vlády, který stojí $500 na deset dní nebo $700 dolarů na čtrnáct dní, to v případě, že hodláte překročit řeku a prozkoumat vzdálenější oblasti na sever od Lo Matangu. Organizaci akce nám zajišťuje tak jako v předchozích letech nepálská agentura Trekking Team a na naše vyžádání máme opět i stejného guida Heema. Navíc máme čtyři nosiče a vzhledem k velikosti skupiny i druhého guida Teka. Kromě desetidenní návštěvy Mustangu máme v plánu se vrátit zpět do Pokhary kolem Anapuren, což znamená zdolat sedlo Thorung La (5416 mnm) v opačném těžším směru. Mustang nám tak zároveň slouží i jako aklimatizační pobyt, jelikož za jiných okolností je cesta v opačném směru dost riskantní.
Neděle 16.května – začínáme
Mlýnky jsou jako lidi. Občas se jich něčí ruka dotkne a roztočí. Občas jsou jen němí svědci času. Naše cesta do srdce Lo Mustangu začíná v Johmsonu (2800 mnm), kam se dostáváme po celodenním kodrcaní autobusem z Kathmandu do Pokhary a následně prvním ranním dvacetiminutovým přeletem v letadélku káně. Dvacetimutový let nám zkrátí putování do hlavního města Mustangu na polovic o 4-5 dní peší cesty. První den je v plánu přesun pouze do Kagbeni (dříve často psáno Kag), které je vzdálené asi tři hodiny chůze z Johmsonu. Vzhledem k tomu, že ještě není sedm ráno, když snídáme na střeše jedné z Johmsonských lodgí s úžasným výhledem na majestátní horský masív Nilgiri domlouváme se s naším průvodcem, že se vydáme na krátký výlet opačným směrem do níže položené vesnice Narpa se 400 let starým klášterem. Okamžitě se objevuje stará známa vlastnost nepálců, se kterou máme zkušenosti z předchozích expedic, že údaje přizpůsobují tomu, jaké chtějí, aby jste udělal rozhodnutí. Najednou je Narpa, která je na mapě co by kamenem dohodil asi tři hodiny chůze. Po tom co na tuto hru přistupujeme s podmínkou, že zpátky můžeme jet autobusem tedy scházíme do Narpy. Po asi hodině a půl chůze navštěvujeme tamní klášter, kde se účastníme buddhistické motlitby a kolem poledního jsme zpět v Johmsonu. Jednu věc nám naši průvodci první den dostatečně nezdůraznili, a to sílu větru, který se pravidelně zvedá po desáté hodině a který na náhorní plošině i v korytě v tuto roční dobu vyprahlého Kali Gandaku má neuvěřitelnou sílu. Srovnatelnou s našimi zkušenosti v oblasti předmonzunového Everestu . Dáváme v Johmsonu oběd a vyrážíme (s výjimkou mé maličkosti) pěšky korytem Kali Gandaku do tři hodiny vzdáleného Kagbeni. Já cítím podivné křeče v žaludku (se kterými se postupně setkala většina účastníků výpravy – křéče, křéče…) a raději šetřím sílu na další dny tím, že si najímám v Johmsonu jeep (200 rupií). Sice musím asi hodinu čekat, než se jeep naplní nicméně po třiceti minutách jízdy na chvíli přerušenou defektem a výměnou kola se ocitám v Kagbeni o dobrou hodinu dříve než zbytek výpravy. To mi dává možnost prozkoumat vesnici. Kagbeni se z dálky jeví jako opevněná pevnost na male plošince u přítoku do Kali Gandaku. Dojem opevnění vytvářejí třípatrové domy postavené z kamenů a tibetského jílu, které z vnější strany vytvářejí jakoby baštu bez oken. Kagbeni je důležitým rozcestníkem – jedna z cest vede na východ až do Muktinathu, posvátné svatyně s hořící vodou a kamením a pak dál stoupá vzhůru až do horského sedla Thorung La (5416 mnm) směrem na Manang. Jak jsem již zmínil to je i cesta, kterou plánujeme se vrátit do Pokhary. Druhá cesta směřuje na západ přes oblasti Dolpo a Mugu, jež tvoří rozsáhlé území mezi masivem Dhaulagiri a jiným méně významným pohořím při tibetské hranici. Konečně třetí cesta směřuje podél velkého vyprahlého kaňonu podél posvátné hinduistické řeky Kali Gandaku na sever do království Mustang. Průrvy Kali Gandaku tvoří největší kaňon na světě a jsou neskonale hlubší než kterýkoli jiný včetně Kolorada či majestátních soutěsek Zambezi. Neboť Kali Gandak se prodírá velkou himálajskou trhlinou mezi masívem Anapuren na východě a Dhaulágiri na západě. Jejich osmitisícové vrcholy převyšují koryto řeky o celých pět kilometrů.
Pondělí 17.května - Příjezd do Jeruzaléma
Další den máme v plánu vyrazit z Kagbeni do Chele (3100 mnm). V poledne stavíme v Chusangu a na následky včerejšího vyčerpání se dostavují křeče u Franty. Najímáme koně a dál pokračuje jako král.
Úterý 18.května – Superkrátký den
Původní program dojít dnes do Syanboche je narušen již před šestou hodinou, kdy na mě klepe doktor a vysvětluje, že Franta není ve stavu pokračovat příliš daleko. Najímáme si tedy dalšího koně a překrásnou scenérií stoupáme podél hrany hlubokého kaňonu do Samaru. Do Samaru dorážíme už chvíli po desáté, nicméně rozhodnutí den ukončit je konečné a trávíme odpoledne individuálním programem v okolí Samaru. Před lety býval Samar jedním z hlavních středisek odporu proti čínské okupaci a bylo zde několik vojenských táborů Khampů. To že dnes končíme v Samaru, bude znamenat, že příští dva dny budou nekonečně dlouhé. To však momentálně ještě netušíme.
Středa 19.května - Očistec
Vycházíme tak jako každý den před sedmou ráno. Máme před sebou velmi dlouhý den. Teprve po čtyřech hodinách dorážíme do Syanboche na oběd. Před sebou minimálně další čtyři hodiny odpoledne. Po krátké pauze na oběd stoupáme v silném větru a plném slunci s velkým sebezapřením do sedla 4000 mnm, pro některé nováčky výpravy poprvé nad čtyřmi tisíci. Odtud je to už jen něco přes hodinu klesání do Gami (3600 mnm). Do lodge v Gami dorážíme kolem páté a totálně vyčerpaní. Uleháme na hodinku do spacáku, abychom dali tělu chvíli odpočinku a trošku se zahřáli. Při večerním briefingu se dozvídáme, že zítřek bude podobný ne-li ještě trošku náročnější než dnešek. Žertujeme o tom, že si z Tsarangu vezmeme jeep.
Čtvrtek 20.května – Jeepem do středověku
Podobný den jako ten předchozí jen ještě trošku delší. Kolem poledního dorážíme do Tsarangu a to co byl včera večer napůl žert se záhy stává většinových rozhodnutím a objednáváme jeep (7000 rupií za všechny). Během čekání navštěvujeme 400 let starou gompu a klášter se spoustou malých mníšků. V půl druhé nasedáme na korbu jeepu a po téměř hodinové dobrodružné jízdě sesedáme kousek před branami našeho cíle – Lo Matangu. Díky tomu, že jsme ušetřili síly máme ještě večer možnost navštívit jednu ze tří místních pomp Gompu Chade s přilehlým muzeem. Výkladu se ochotně ujímá ředitel místní školy. Záhy si uvědomuji, že jsme narazili na něco zcela jedinečného. V muzeu se nachází artefakty jako např. předbudhistické bémistické texty, které náhodou našel americký profesor v jedné z jeskyní v roce 2008. Krásně to demonstruje odlehlost a neprozkoumanost oblasti. O kousek dál jsou srolované několik století staré thanky uskladněné v naprosto nevyhovujících podmínkách. Ředitel se rovněž zmiňuje o restaurátorské práci Luigiho, s nímž budeme mít možnost se setkat další den. S ohledem na to, že nám od najmutí jeepu většinová rozhodnutí nějak velmi dobře jdou volíme další den návštěvu odlehlých jeskyň a dvou klášterů na hřbetu koně (950 rupií na osobu). Je to vítaná změna během dne odpočinku a umožňuje nám pokrýt poměrně rozsáhlou dvacetikilometrovou trasu na sever od Lo Matangu během několika hodin a připravit se na zítřejší odpolední audienci u krále.
Pátek 21.května – Málem zlynčováni kýtou z Yaka aneb Frantův foto permit
Úžasný den v Lo Matangu. Ráno vstávám před východem slunce a vyrážím fotit. Nejprve do uliček města, ale záhy si uvědomuju, že nejlepší záběry budou z protějšího kopce, kde se vypíná několik zřícenin středověkých hradů. Některé z nich jsou údajně starší než Mustang. Světlo je po ránu skutečně jedinečné a teprve z protější strany vynikne jedinečnost obdélníkového půdorysu červenými hradbami obehnaného města. Jediná stavba, která převyšuje hradby je bílý královský palác a několik šlechtických domů. V roce 1964 žilo v Lo Matangu pouhých 152 rodin, což bylo asi 120 domů, které na sebe navazují. Před osmou hodinou nasedáme na objednané koně a vyrážíme do Garphu. Cesta v sedle koně je příjemná, i když pro některé se po pár hodinách mění v utrpení. Skalní jeskyně v Garphu se sestávájí ze čtyřiceti vzájemně propojených místností, což ale není to nic pro klaustrofobiky. Cestou zpátky nejprve dramaticky Lucka padá z klopýtnujícího koně naštěstí bez následků. A kolem jedné hodiny přichází nečekaně písečná bouře před níž se ukrýváme do kláštera Namgyal jednoho z nejstarších v oblasti. Cestou zpět mají někteří zadky z koně, tak nadranc, že volí raděj pěší návrat do Lo Matangu. Výhodou pěší cesty je, že se účastní lidové veselice na jednou z pahorků a vrací se až těsně před třetí posíleni několika changy a šálky rakši. Bohužel plánovaná audience u krále je ze zdravotních důvodů (na jeho straně) zrušena. Vyrážíme tak alespoň navštívit zbylé dvě gompy. První z nich Jampa Gompa by určitě mohla soutěžit o jeden z divů světa. Třípatrová pompa obsahuje 108 nástěnných mandal z roku 1448, doby, kdy byl založen Mustang. Jak svým rozsahem, tak použitými barvami reprezentuje bohatství Lo Mustangu v 15.století. To pocházelo převážně z poplatků za průchod obchodních karavan z Tibetu do Indie. Průchod přes Mustang na rozdíl o ostatních pětitisícových sedel byl jednou z nejjednodušších přechodů Himalájí. Jedná se o památku jaká údajně nemá obdoby v celém Tibetu. Stejně jako v gompě, kterou jsme navštívili včera většina mandal je stále ještě v žalostném stavu a pouze malý tým tří Evropanů, kteří trénují dvanáctým rokem místní tým restaurátorů (původně rolníků) dává naději, že krása těchto mandal se opět dostane na odiv místních věřících i návštěvníků. Práce jsou financovány American Himalayan Foundation a činí 250.000 dolarů ročně. S ohledem na současnou ekonomickou krizi je značné riziko, že práce budou od roku 2011 po dvanácti letech zastaveny. Rovněž počet návštěvníků Mustangu má od roku 2008 klesající tendenci s „pouhými“ 1700 návštěvníky v roce 2009. Velmi zajímavému povídání o mandalách, jejich restauraci a hlavně o životě cizince v Mustangu se ujímá nejprve francouzská restaurátorka thanek, která zde žije druhým rokem. A posléze konečně bájný Luigi, který je zde již dvanáctým rokem a jako „velký mistr“ dohlíží na restauraci těch nejcennějších a nejoriginálnějších tantrických mandal v nejvyšším soukromém patře gompy. Přístup do tohoto patra byl dříve laikům zapovězen a pouze lámové mohli vstoupit a meditovat v patře s těmito mandalami. Po skončení restaurátorských prací bude na základě rozhodnutí místních lámů toto patro opět návštěvníkům uzavřeno. Restaurátorské práce začali v roce 1999 vyčištěním malého kousku původních mandal, což dalo impuls k tomu, aby král povolil další restaurátorské práce. Ty se v prvotních fázích sestávali především z navrácení vrstvy s malbami zpět na původní zdivo, jelikož zub času vytvořil místy až 20 cm širokou mezeru mezi zdivem a vrstvou maleb. Na rozdíl od prací v Evropě, kdy poničené části zůstávají v původním stavu je zde tendence na přání místních lámů a krále dokončovat fragmenty, tak aby mandaly byly kompletní. Luigi jako restaurátor a fotograf (viz www.luigifieni.com) dohlíží nad obnovou mandal a nástěnných maleb od samého počátku prací a od roku 2004 jako vedoucí projektu a ochotně odpovídá na jakoukoli otázku. Takže se dozvídáme, že např. vysocí lámové nežijí v celibátu; že převážná část populace Lo Matangu odchází z města v zimě do nížiny za prací či obchodovat; že nepálská vláda spíš hází projektu klacky pod nohy než je by jej finančně podpořila. Jedinou skrvnkou na naší návštěvě je fakt, že František vyfotil několik fotek restaurátorských prací, což vyvolává velmi zjitřené reakce našeho mladého mnicha, která je náš průvodce. Abychom se vyhnuli lynčování, protože se problém řeší okamžitě a na ulici a během chvíle je kolem nás místní dav a někteří s kamenem v ruce hrozí rozbít Frantův fotoaparát, navrhujeme urovnat problém zpět v lodgi. Moje diplomatická slova a vyjádření omluvy za skupinu nestačí a nakonec nepříjemnost urovnáváme nepříjemnost pokutou $100. I to je život v tradičním duchu mustangských tradic, je lepší některé z nich respektovat.
Sobota 22.května – My a stádo pasoucích se koní
Dnes je v plánu pochod 7-8 hodin z Lo Mustangu dolů do Ghami. Vyrážíme chvíli po sedmé horní cestou přes Ghar Gompa a Dhaknar. Vzhledem k tomu, že cestou je sice jedna vesnice, ale žádná lodge na oběd máme s sebou balíček tibetian bread, vajíčka a yačího sýra. Počasí je naprosto exkluzivní – výstupový den. Vítr se začíná zvedat na místo v deset až kolem druhé. To už máme naštěstí za sebou největší trasy včetně účasti na obřadu něco na obdobu zvedání májky v Ghar Gompa. Počasí se kazí velmi rychle a po zbytek dne je zataženo. To je velká škoda, protože po sestupu ze sedla Mui La (4170 mnm) míjíme jednu z nejhezčích části trasy – červeně zbarvené skály, které dle tibetské pověsti reprezentují plíce démona, kterého Guru Rinpoche porazil. Večer teče náš oblíbený Tuborg proudem.
Neděle 23.května – Kozí atentátníci
Dnes opět další dlouhý sestupový den z Ghami až do Samaru. Hned po ránu před sedlem se na nás místní kozí stádečko snaží spáchat atentát. Tím, že jsou ve svahu nějakých 50 – 100 metrů nad námi uvolňují kameny, které se ve strmém terénu řítí přímo na cestu. Nejprve uhýbám kamenům letícím 10-20 metrů ode mě a posléze čekám, až stádečko přejde. Cestou navštěvuje bémistickou gompu v Gelingu, potkáváme ruského bohatýra v sedle koně a chvíli před polednem jsme opět v nám dobře známém Syanboche. Ve stejné lodgi dáváme oběd a posléze se spodní cestou na dně kaňonu vydáváme do Samaru. Cestou navštěvujeme poutní jeskyni Ranchyung s krápníkovou výzdobou trvale obydlenou mnichem. Pak už nás čeká jen nekonečné stoupání do sedla a sestup do Samaru. Nad námi se počasí mračí, i když déšť nás tentokrát míjí. Když se mraky navečer opět rozhrnou, zjistíme, že nějakých 200-300 výškových metrů nad vesnicí během odpoledne nasněžilo.
Pondělí 24.května – Krátký den ze Samaru do Chusangu
Nic zajímavého. Byl to tak krátký den, že jsem jej ani nestihl zaznamenat. Jediné co stojí za zmínku, že jsem mě šla dobře karta v tarocích…, tak možná proto jsem jej nestihl zapsat. Jediné důležité rozhodnutí, které zde padá, je že dáme v Muktinathu odpočinkový den a vystoupáme tak do sedla až o den později.
Úterý 25.května – 1100 výškových metrů a vstříc velikánům
Ráno vycházíme z 2980 mnm položeného Chusangu podél bočního přítoku Kali Gandaku. Na nekonečném stoupání do sedla Gyu-La (4077 mnm) nás doprovází kozí stádečko i s pastýři. Odměnou jsou nám úžasné výhledy na Anapurnu a poprvé i na Dhaulágiri. Ze sedla nespěchám a užívám si krásného poetického odpoledne. Muktinath je známý svojí svatyní s hořící vodou a ohněm a šalagrány, což jsou posvátné kameny se zkamenělinami. Věří se, že mají magickou moc.
Středa 26.května – Návštěva chrámů v Muktinathu a přechod do Muktinath Pedi
Den dnes začíná o trošku později a hlavním bodem programu je návštěva Muktinathských budhistických a hinduistických chrámů. Je tu svatyně, kde hoří země, což je dnes vysvětleno zdrojem zemního plynu, nicméně po staletí to bylo považováno za zázračný věčný oheň. Počasí je dnes velmi zvláštní již od rána jsou mraky. Od lidí které odpoledne potkáváme na sestupu ze sedla se dozvídáme, že v sedle řádil celou noc až asi do sedmé ráno blizard. Ještě, že jsme výstup do sedla o den odložili. Po návštěvě chrámu a časném obědě jdeme jen krátký přesun do Muktinath Pedi. Cestou zažíváme hřmění nad našimi hlavami a lehký déšť. Kolem třetí dorážíme do velmi velmi základní lodge, která je určena převážně pro nouzové ubytování. Ve zdech jsou díry jak vrata, takže neuvěřitelně táhne. Jsem s většinou chlapů v detašované lodgi. Podlaha je jen udusaná hlína a když se chystáme ulehnout, tak nám večeři si vařící a chlastající indiáni přes zeď vykuřují, takže jsme rázem vyuzení jako slanečci. Přesto všechno dávám poměrně klidnou i když krátkou noc v 4100 mnm.
Čtvrtek 27.května – Po pěti letech konečně v sedle
Ráno vstáváme v půl čtvrté, někteří nedočkavci už ve tři (že Georgi). Výhoda našeho odlehlého spaní v detašované lodgi, že můžu vylézt ze spacáku až krátce před čtvrtou. Hem včera večer sliboval, že ve čtyři bude světlo, houbelec. Vyrážíme chvíli před půl pátou a s čelovkama. Není vidět na krok. Když se konečně rozední máme z toho jen malou radost, protože dobré další dvě či dvě a půl hodiny budeme stejně šlapat ve stínu a v mrazu. Mrznou nám prsty na nohou, na rukou i přes dvoje rukavice a i když mám na sobě čtyři vrstvy ne a ne se zahřát. Vysvobození přichází až kolem půl deváte, kdy se první paprsky slunce vynořují za 6482 metrů vysokým Yakawakangem a začínají nám prohřívat zkřehlé prsty a ostatní části těla. Výstup do Thorung La je nekonečný, cestou je spousta falešných sedel, za nimiž vždy následuje několik set metrů stoupání. Za pět minut deset jsem první z výpravy, kdo vidí praporky skutečného Thorung La. Vydechujeme, fotíme, snídáme a radujeme se. Nejtěžší část treku je za námi a všichni ji zvládli na jedničku. Teď už jen zbývá sestoupit tisíc metrů do Thorung Pedi a pak už jen pohodová procházka kolem Anapuren. Hory nám však nedávají nic zadarmo a těsně po průchodu sedla se zatahuje a začíná pršet. Přicházíme do lodge kolem třetí a všude kolem nás je mordor. Uleháme do spacáků a doháníme krátkou včerejší noc.
Pátek 28.května – Okruh se uzavírá …
Relativně dlouhý den šest hodin sestupu z krás odloučeného Mustangu a horských sedel zpět do civilizace. Gangapurna i Anapurny zůstávají celý den v mracích. Kolem druhé přicházíme někteří z nás po pěti letech opět do Manangu, kde z důvodu prudkého sněžení byla naše cesta kolem Anapuren v roce 2005 ukončena. Tentokrát je Manag bez sněhu. Okruh se uzavírá. K večeři dáváme pizzu (se zelím). Cestou fotíme himálajské supy.
Sobota 29.května – 57 let od výstupu na Everest a my stoupáme do Gyaru
Jeden z nejhezčích dnů treku. Ráno vstávám před pátou s cílem fotit východ slunce nad Anapurnami. Vše je však v mracích. Když vylézám podruhé ze spacáku ve čtvrt na sedm slunce je už vysoko a na obloze azzuro. Dnes jdeme horní cestou přes Gyaru do Pisangu. Cestou nepotkáváme živou duši. Trasa vede nejprve paralelně s hlavní trasou a teprve za Hongde (kde je jedno z nejvýše položených přistávacích drah v Himalájích) začíná stoupat do Ngawalu (3700 mnm). Po celou dobu jsou vidět Anapurny jako na dlani, i když kolem desáté opět přicházejí mraky. Obědváme v Gyaru pod Pisang peakem, tak jako před pěti lety a odměnou jsou nám jedny z nejhezčích výhledů na Anapurnu II. Kolem čtvrté dorážíme do New Tibetian Lodge v Dolním Pisangu. Franta s Jůvou a Jardou se drží jednou jednoho z našich agilnějších průvodců Teka a lehce se ztrácejí. Neděle 30.května – Mokří až na kost… Sestup z Pisangu po známých cestách do Dharapani. Oběd dáváme v Chame vedle horkých pramenů. U všech je patrná lehká únava a nostalgie po domově. V poledne začíná pršet, což znamená, že jdeme skoro celé odpoledne za hustého deště. Půjčuje extra výbavu proti dešti Monče, ale na konci dne jsme na tom asi všichni stejně – mokří. Cestou koukám na internet a dozvídám se výsledky voleb. Alespoň nějaká příznivá zpráva pro zmoklé cestovatele. Večer to všichni slavíme v Timang Besi. Vesnice nabízí jednu z nejkrásnějších scenérií celé trasy s pralesem a obrovskými stromy.
Pondělí 31.května – pes který cení zuby asi kouše a 45 piv k tomu…
Nekonečný den z Timang Besi do Jagatu. Naštěstí zůstává sucho, takže na nás můžou doschnout věci z předchozího dne. Každý bičuje poslední zbytky sil, abychom došli do Jagatu. Moji cestu na chvíli blokují dva psi a teprve když Tek bere do ruce hole a procházíme jako skupina, tak se konečně zklidní. Zítra už nás čeká jen přejezd do Pokhary jeepem a autobusem. Večer symbolicky zakončujeme trek party s našimi guidy a nosiči. Každý povídáme o svém dojmu z treku a našich společných zážitků. Znějí slova chvály na týmovou práci, obzvlášť díky nováčkům za statečnost a samozřejmě naší lékařské buňce Jirkovi a Lídě, kteří nás drželi při životě různými růžovými či RCčkovými pilulkami. Zpíváme české národní písně (moc nám to nejde) a nepálci na oplátku zpívají svoje, což jim naopak obzvlášť jde. Největší hit je nám dobře známý Pesam tiriri. Ráno se probouzíme s lehkou kocovinou a účtem za 45 piv (650ml)…
Úterý 1.června – Policejní hlídka
Ráno začíná příjezdem jeepu. Děti z celé vesnice z toho mají výbornou zábavu, vypadá to, že auto taky tak často nevidí. Tentokrát je jeep trošku pohodlnější než ten v Mustangu, takže nemusíme sedět za plachtou na korbě. Nakládáme zavazadla a nosiče na střechu a vyrážíme. Na silnici je docela provoz a během hodiny cestou míjíme minimálně dalších deset vozidel. Pro změnu máme zase defekt a jelikož náš jeep nemá rezervu vypůjčujeme od za námi jedoucího jeepu. Ve vesnici nás staví policejní hlídka a všichni nosiči musí ze střechy dolů. Jdou asi 100 metrů za jeepem a za prvním domem zase všichni naskakují… V Besisahara přesedáme na autobus a po další hodině v Humde se loučíme s našimi guidy i nosiči. To je skutečný závěr treku. Dále už nás čeká jen noc v Pokhaře. Odpolední přelet do Kathmandu a já hned následující den letím do Londýna. V Kathmandu se ještě setkáváme s majitelem nepálské cestovky Trekking teamu a domlouváme případné další expedice. Nicméně v této chvíli máme zas Himalájí na nějakou dobu dost a možnosti Bhútánu či Dolpo a jezera Poksundo necháváme bez bližšího časového upřesnění…
